pondělí 6. srpna 2018

Krajina na výletě 1.


Větrák, toho času sestávající z přerostlého kocoura, obstarávajícího zvukové efekty, a z kartonové desky poháněné svalnatou, avšak již umdlévající paží Výrostka, jen s největším vypětím sil odváděl pozornost od rozpáleného, líně se převalujícího dne.

Letní akvarelová louže, laděná převážně do namodralých odstínů, byla v přímém ohrožení života. Smrt se k ní plížila hned z několika stran – buď co nevidět vyschne tak jak je a změní se na nepovedený flek v náčrtníku, nebo ten tupec vyhodnotí použitou skrumáž barev jako nedostatečnou a přimíchá ještě jednu kontrastní (aby TO nenudilo, jak říkával), čímž TO tedy opravdu zabije. 

Další chmurnou možností bylo částečné vyretušování čerstvě vzniklého jezírka ledabyle pohozeným papírovým kapesníkem, který se na stole dychtivě vrtěl, zvedal střídavě levý a pravý cíp a všemožně se snažil přiblížit ke skvrně na papíře. 




„Už tady dýl nebudu! Odjedu někam daleko. Třeba, třebaaaa… do hor - navštívit horská plesa,“ rozhodla se akvarelová louže, a na důkaz toho, že to opravdu myslí vážně a nikdo ji tu už nezadrží, si energicky dupla. Azurový cákanec ulpěl na bílém záškodníkovi, který ve snaze vytřít do sucha sám sebe zhynul na tragické následky rozmělnění. Akvarelová louže si povzdechla, věnovala krátký pohled nádobce s vodou, ve které se po dopolední práci cachtaly štětce, a začala balit. 

„Moc krámů s sebou tahat nechci. Aby to nevypadalo, že odněkud utíkám, rozumíš,“ brebentila směrem ke kocourovi, který se labužnicky protáhl a mírně pootočil, aby lépe viděl na její počínání. „Vezmu si s sebou jen to nejnutnější – základní barvy a malý štětec, to bude do začátku stačit. Ostatní si dokoupím na místě.“ 

„Ty si vážně myslíš, že Tě někam pustím samotnou?“ ozval se spíš pobaveně než naštvaně náčrtník. „Kam se chceš podít? Kde budeš spát? A kdo Ti bude krýt záda?“ „Však já už si nějak poradím,“ odsekla vzpurně akvarelová louže. A poháněná strachem, že se odsud možná opravdu nedostane, postavila se na hlavu. Část jí stekla ke kraji, zanechávajíc za sebou malé průzračné ocásky. Nedbala na změnu tvaru a soustředila všechny síly. Prudce trhla růžkem přilepeným k náčrtníku. Uvolněný kousek se radostně zazmítal a nedbaje na protesty pana domácího pokračoval v separaci.

Vyšlo to! Byla volná. Otřela si kapičky namodralého potu z čerstvě osvobozeného okraje a svezla se ze stolu na podlahu. V zubech opatrně svírala malý balíček – kostičky akvarelových barev a plastovou nádobku ve tvaru doutníku, zakončenou odnímatelným štětcem.


Žádné komentáře:

Okomentovat