Štěpánsko-osadní krkovička na česneku

Stačilo vyjet kousek nad kopce a bláto na polích se změnilo v pocukrovanou bábovku... S láskou naložená česneková krkovička se skvěle snoubila s grogem z Kapitána Morgana a celou akci dokonale završil čaj u Samátek.

Krajina na výletě 1.

Větrák, toho času sestávající z přerostlého kocoura, obstarávajícího zvukové efekty, a z kartonové desky poháněné svalnatou, avšak již umdlévající paží Výrostka, jen s největším vypětím sil odváděl pozornost od rozpáleného, líně se převalujícího dne.

Letní akvarelová louže, laděná převážně do namodralých odstínů, byla v přímém ohrožení života. Smrt se k ní plížila hned z několika stran – buď co nevidět vyschne tak jak je a změní se na nepovedený flek v náčrtníku, nebo ten tupec vyhodnotí použitou skrumáž barev jako nedostatečnou a přimíchá ještě jednu kontrastní (aby TO nenudilo, jak říkával), čímž TO tedy opravdu zabije. 

Další chmurnou možností bylo částečné vyretušování čerstvě vzniklého jezírka ledabyle pohozeným papírovým kapesníkem, který se na stole dychtivě vrtěl, zvedal střídavě levý a pravý cíp a všemožně se snažil přiblížit ke skvrně na papíře. 

„Už tady dýl nebudu! Odjedu někam daleko. Třeba, třebaaaa… do hor - navštívit horská plesa,“ rozhodla se akvarelová louže, a na důkaz toho, že to opravdu myslí vážně a nikdo ji tu už nezadrží, si energicky dupla. Azurový cákanec ulpěl na bílém záškodníkovi, který ve snaze vytřít do sucha sám sebe zhynul na tragické následky rozmělnění. Akvarelová louže si povzdechla, věnovala krátký pohled nádobce s vodou, ve které se po dopolední práci cachtaly štětce, a začala balit. 

„Moc krámů s sebou tahat nechci. Aby to nevypadalo, že odněkud utíkám, rozumíš,“ brebentila směrem ke kocourovi, který se labužnicky protáhl a mírně pootočil, aby lépe viděl na její počínání. „Vezmu si s sebou jen to nejnutnější – základní barvy a malý štětec, to bude do začátku stačit. Ostatní si dokoupím na místě.“ 

„Ty si vážně myslíš, že Tě někam pustím samotnou?“ ozval se spíš pobaveně než naštvaně náčrtník. „Kam se chceš podít? Kde budeš spát? A kdo Ti bude krýt záda?“ „Však já už si nějak poradím,“ odsekla vzpurně akvarelová louže. A poháněná strachem, že se odsud možná opravdu nedostane, postavila se na hlavu. Část jí stekla ke kraji, zanechávajíc za sebou malé průzračné ocásky. Nedbala na změnu tvaru a soustředila všechny síly. Prudce trhla růžkem přilepeným k náčrtníku. Uvolněný kousek se radostně zazmítal a nedbaje na protesty pana domácího pokračoval v separaci.

Vyšlo to! Byla volná. Otřela si kapičky namodralého potu z čerstvě osvobozeného okraje a svezla se ze stolu na podlahu. V zubech opatrně svírala malý balíček – kostičky akvarelových barev a plastovou nádobku ve tvaru doutníku, zakončenou odnímatelným štětcem.

První mapovlaštovka je venku

Cca dva týdny práce (tedy nikoli nepřetržité).

To člověk nejdřív vytáhne zpola zapomenutou knížku Kreslení fantasy map, vezme do ruky tužku a zkusí si cvičně načrtnout základní obrys. Podle rad v knize přidá detaily, vybrousí pobřeží a doplní ostrůvky. Pak už zcela chaoticky, nepromyšleně a po svém pokračuje - prvotní linie hor, pohoří, náznak stínování. Vchody do hor. Řeky, které ani moc nepopírají gravitaci a logiku. Trosky městečka, osamělá stavení. Drak, samozřejmě, ten by neměl chybět. Moře. Jasně že tmavší znamená hlubší, což u pobřeží nedává úplně smysl, ale... když ty nové anilinky si o to vysloveně říkaly.

Zalesněné plochy mi furt nejdou. Nic nového pod sluncem.

Dětsky naivistická, nepřesná, amatérská. Ale to radost rozhodně nekalí, význam procesu tvorby nesnižuje. Jen to vedro dopomáhá zhmotňujícím se přízrakům, například oživlé akvarelové louži...

Z cestovního deníčku: s atomovou veverkou na Květnici

Sobota ráno. Sedíme ve vlaku směr Tišnov, když tu se ozve telefon. Kupodivu nevolá Darja, ale její milý - "... než bych ji pustil s váma samotnou, raději pojedu taky :-)"

Nuže, užili jsme si to přenáramně. Většinu cesty hopsala mladší část výpravy vysoko před námi, zatímco my zkušenější a rozvážnější vlekli jsme se v tom nelidském vedru do kopce (já, a ano, byl to můj nápad, jít ve 30 stupních na Květnici), případně vlídně dohlíželi na starší a pokročilé i rozpustilá holčata v dálce před námi (Petr). Spokojeně jsme pak konstatovali, vida, jak si dívky spolu špitají, že příště vezmeme děti třeba do Zoo.