Celodenní jízdenka za závratných 46 korun, první kroky již tradičně do výtvarných potřeb a kafooběd v milovaném Café 87. Espresso s mlékem na ledu ve skle vytváří roztodivné akvarelové kreace.
Po průzkumu v Eliščině obchůdku směřujeme přes nepěkně zaplněné náměstí do infocentra, abychom získaly mapku a radu, kterak na Svatý kopeček. Dílem pěšky, dílem tramvají (Ptá se turista v Brně kolemjdoucího: - Prosimvás, kde je tady nejbližší zastávka tramvaje? - V Olomouci, proč?) přesouváme se na nástupiště D a autobusem č. 11 připomínajícím krabičku sardinek směr Svatý kopeček, ZOO.
Od ZOO pryč a dál, neb akce pro rodiny s dětmi. Potkáváme utajený hrad za polorozpadlými plaňkami, občerstvujeme se luxusní smetanovou zmrzlinou z Opočna a bedlivě se vyhýbajíc davům turistů obkroužíme Baziliku Navštívení Panny Marie. Vydáváme se rozvážným tempem křížovou cestou dolů, do Olomouce, do kavárny, a smutno nám vůbec není, naopak je nám velmi veselo. Před námi prošlo několik exemplářů Prasočuněte ztrácivého, kteréžto zanechává stopy v podobě upadnuvšího žlutého brčka, neklamného to důkazu navštívení nikoli Panny Marie, ale stánku s ledovou tříští. Dítě si hrdě nese týž kousek, nicméně jej odhazuje až pod kopcem do nádoby k tomuto určené.
Vedro, slunce, cyklostezka, občasné zpestření roztodivnými poloobnaženými úkazy na bicyklu. Temná mračna se škádlivě přibližují a oddalují spolu s větrem. Z původně odhadnutých slabých tří kilometrů je po zanesení do mapy dobrých šest, což před robátkem nelze vysloviti nahlas. Slunce si na našich tělech vyrýsovalo jasné hranice. Kdo by nestál o lichoběžník na nártu, to jen tak nekoupíte.
Na hranicích města vzdáváme hold Cimrmanově hře Dobytí severního pólu. Dítě se ujímá nesnadné role "Teď jsem před Olomoucí" a "Teď už jsem v Olomouci". Trapně popojíždíme poslední 3 zastávky busmo, neb přismahnuté dítě v tomhle vedru fakt neunesu.
Zpět v civilizaci, ulepené, omámené, vyprahlé, ale spokojené. Držíc se tradičních postupů, vkrádáme se již se vzezřením divoženek v Šantovku a zakupujeme robátku narozeninové sandálky, do nichž se dítko s nadšením noří a již nesundává. Doplnění tekutin, poslední kafe a čísi kejk v 87 a hurá na žlutý přízrak. Čekání si krátíme hraním Piškvorek. Samo navrhlo, samo vymyslelo, samo se nechalo převálcovat. Obávám se, že do konce prázdnin to se mnou už nebude dobrovolně hrát ni Ň.
Návrat do Brna jako obvykle doprovázen velkým šokem z množství lidí, umocněn neskutečně uštěbetanou a upištěnou skvadrou mířící stejným dopravníkem na výstaviště. Uchylujeme se do vodního sloupce, kde dělá hluk pouze vodní tříšť, a následně si omotáváme ušiša konejšivou audiopohádkou na dobrou noc. Olomouc budiž pozdravena, tak zase příště.
